zdravím v novém školním roce, ve kterém se všichni společně dozvíme přinejmenším stejné množství pozoruhodné věci jako v těch minulých školních letech. Já vím, škola začala už dost dávno (zvlášť některým), ale to nevadí, na trochu nepodloženého optimismu není nikdy pozdě. Tím spíš, že takové tvrzení naprosto nesouvisí s ničím, o čem se bude psát dál.
Mimochodem, okřídlená dobrá rada pro sepisovatele čehokoli zní: „první odstavec automaticky škrtni“. Tůdle.
S Inženýrem se přes prázdniny nakonec nic zásadního nestalo, i když to nějakou dobu vypadalo, že by se stát mohlo. Zatímco se Jana courala po Gruzii (slibovaný čaj nicméně stále zůstává pouhým slibem), přihlásila se nám zájemkyně o prestižní post basové kytaristky. S Lucií jsme si padli do oka, nacvičili jsme pár písní, dokonce jsme v říjnu zkusmo odehráli dva koncerty ve třech, nakonec to ale bohužel nevyšlo. Takže momentálně znovu fungujeme v úsporné dvojčlenné sestavě coby půlband a rozhlížíme se, jestli se někdo někde nějak neobjeví.
Mimochodem, z říjnového hraní v bohnické V. koloně máme záznam natočený na foťák (nikoli náš). Slyšet ani vidět toho na něm moc není, má ale docela hezkou zrnitě-undergroundovou retro náladu, kdyby to někoho vysloveně zajímalo.
***
Což mi připomíná jednu frapantní nespravedlnost. Sotva se jeden horko těžko naučí nevšímat si různých přehlídek mladých-nadějných-kapel-které-to-určitě-někam-dotáhnou, vytasí se v Brazílii s festivalem zasloužilých starých kapel, aby si měl kde zahrát Paul McCartney, Rolling Stones a další čilí důchodci. Že by se mohl uspořádat festival starých-beznadějných-kapel-které-to-nikdy-nikam-nedotáhly, aby si měl kde zahrát i Inženýr Vladimír, to žádného Brazilce nenapadne. No nic, v těch Bohnicích to vlastně bylo docela fajn. Ani nemluvě o letní Besedě u bigbítu, což je navzdory podivnému názvu progresívní alternativní velkofesťák s blátem, za které by se nemuseli stydět ani ve Woodstocku.
.jpg)
Mimochodem, v upoutávce k bohnickému koncertu se zaskvěla věta „Inženýr Vladimír, známý matador pražské písničkářské scény.“ No ty vole.
***
Nejkurióznějším podnikem podzimní inženýrské sezóny byl jednoznačně Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Kateřina Šedá s Pavlem Klusákem tam v menším zopakovali akci, se kterou v létě uspěli v Helsinkách: kapely jezdily jihlavskými trolejbusy a vyhrávaly nic netušícím cestujícím. Celé to začalo v sedm ráno a skončilo pozdě v noci. Jeden trolejbusový okruh z nádraží na nádraží trvá pětatřicet minut, odpoledne ve špičce skoro tři čtvrtě hodiny. Dali jsme jich celkem asi sedm, pokud si dobře vzpomínám. S přestávkami, ale i tak - příšerná šichta. Jako zkušenost ovšem vynikající. Kdybyste někdy buskovali v dopravních prostředcích, pak vězte, že nejdůležitější je pořádně fixovat stojan na mikrofon a samozřejmě i sebe sama. Prudké rozjíždění a přibrzďování je horší než zatáčky. Neméně podstatné je zjištění, že trasa, která vede k městské nemocnici, není úplně ideální pro písně pojednávající o sexu, chátrání, stárnutí a umírání. Což jsou ty naše skoro všechny, jak jsme si postupně s hrůzou uvědomovali. Vzhledem k tomu, že není dost dobře možné hrát pořád dokola vcelku neškodný Přístav, krásně jsem se protrénoval v diplomatickém zašumlovávání obzvláště nevhodných slov, ba i celých veršů. Chorobami prolezlí jihlavští důchodci si tak dost možná odnesli dojem, že takhle huhňavého zpěváka už na lince B 1 neslyšeli pěkně dlouho, a že některé jeho texty nedávají tak docela smysl. Došlo i na kousky na přání (ještě že umím Nonstop) a taky na muzikologické debaty. Nějaká starší paní vytrvale tvrdila (a myslela to pochvalně), že hrajeme úplně jako Nohavica, my ve vší slušnosti oponovali, že je to naprostá volovina – a pak jsme se těsně před nemocniční zastávkou přátelsky shodli na tom, že si na oslavu demokratického diskursu každý ponecháme svůj vlastní názor. Politici by se od nás mohli učit. I když teda zrovna na Vysočině... auto jsme v každém případě ráno našli s prázdným kolem. Ale bylo to úplně přirozené proděravění, žádná msta.
Mimochodem, při první jízdě nás v trolejbusu dokonce natáčeli. Příslušný kousek je k vidění ve Festivalových minutách.
***
A na závěr jako obvykle zásadní informace o tom, jak pokračují práce na cédéčku. Takže: pomalu, ale dobře! Vše potřebné je nahráno, včetně početného houfu hostů; dokonce i pár sborů máme (viz komprofoto). Musí se to všechno ještě smíchat, ale výsledek se začíná rýsovat dosti zřetelně. Dokonce včetně obalu, který jako obvykle maluje Vladimír Chalupa. Zatím je ve stádiu náčrtu, ovšem náčrtu slibného. Pro představu předběžná verze písně Sexappeal, podle které se cédéčko bude jmenovat. Chinaski prorazili na hitparádu s písní o Husákových dětech, my to holt zkusíme s popěvkem, věnovaným vnoučátkům Sida Viciouse. Sexappeal jsme zahráli i v trolejbusu, tam se ale punková mezihra setkala s přijetím spíše podezřívavým a samotného Sida jihlavští veteráni vyloženě odzívli, jakkoli zamlada museli být vrstevníci.
Mimochodem, s potěšením jsem zjistil, že Sexappeal má přesně 69 taktů. Beru to jako dobré znamení.
Za kolektiv Inženýra Vladimíra zdraví Vladimír
-----------------------------------------------------------------------------------
Inženýr Vladimír (rockband):
web: www.inzenyrvladimir.cz
facebook: https://www.facebook.com/inzenyrvladimir
bandzone: http://bandzone.cz/inzenyrvladimir
nahlédnout lze i na stránky sesterského divadla Antonín Puchmajer D.S.
http://antonin-puchmajer-d-s0.webnode.cz/
https://www.facebook.com/antoninpuchmajer
